Jako kočka a pes

Kdo má doma více čtyřnohých miláčků asi dobře zná, že se občas mezi nimi nějaká ta šarvátka vyskytne a vysvětlit jim, že se mají mít pořád jen rádi, nebývá jednoduché.

Zvláště, jedná-li se o mezidruhová soužití. Hierarchie je ale přeci jasná, páníčky u všech tvorů jsme my, jejich milující chlebodárci 🙂

Dobře si pamatuju, když jsme do stávající smečky přivedli nového tvora, jakou to chtělo kontrolu a opatrné seznamování, aby si na sebe co nejlépe zvykli. Mám v živé paměti několik probdělých nocí, kdy je nejlepší si s nimi všemi lehnout na zem a vytvořit jednu smečku. Je také určitě dobré s nimi zůstat pár dnů doma, aby při tom seznamování nebyli sami, to by nemuselo dopadnout nejlépe.

Většinou to trvá tak týden, než ti starší a moudřejší pochopí, že je to další člen a vezmou ho definitivně mezi sebe. Na rozdíl od toho nového mladého psího, kočičího či jiného mrňouse, který ještě dlouho nedokáže pochopit, že nálety, náskoky, šťouchání a kousání není pro ty stařešiny ani výzvou ke hře, natož pak milé a zábavné. Pravda je, že se ale i ti nechají čas od času vyprovokovat a honění a lítání potom stojí zato.

Zvláštní výjimku u nás mezi vícedruhovým partnerstvím činí sousedovic pes a naše venkovní kočka. Tam nebylo třeba žádných dlouhých okolků. Citová náklonnost je tam bezbřehá, bohužel ale jen z jedné strany. Co se psa týká, ten jen nešťastně trpí a doufá, že ji to brzo přejde. Můžete zkouknout narychlo natočené amatérské video.

Vůbec to tak ale nevypadá, že by se jí pejsek znelíbil, ta naše číča je na něj schopná čekat hodiny u sousedovic dveří, až půjde ven. A když ho náhodou mine a zjistí, že už venku dávno je, poklusem se k němu přižene a láskyplně narazí hlavou do nejbližšího místa na jeho těle. Až s sebou chudák někdy zakymácí, sotva že nespadne, když o ní zrovna neví. Třeba se to časem poddá a naše minda ho svojí vytrvalostí přemluví a bude z nich nerozlučný páreček.

Láska je prostě láska.