Náš zákazník, náš pán!

Zajímalo by mě, kdo a kdy tohle úsloví vymyslel. Začínám mít totiž docela dojem, že je spíš z nějakého sci-fi filmu nebo velmi, ale opravdu velmi daleké budoucnosti.

Znáto to. Jestli se má něco pokazit, tak nejspíše pár týdnů po záruce.

Přesně tak i s mým miláčkem foťáčkem. Co bych si bez něj počala. Některé dny má člověk prostě nutkání zachycovat věci z různých úhlů vnímání, jak je zrovna vidí. A k tomu je třeba sem tam měnit objektivy, aby se dosáhlo té pravé „nálady“. Problém ale nastává, když se ten šikovný váleček zakousne a ne a ne se pustit bajonetu.

Jelikož se mi to ještě nikdy nestalo, což sice vůbec nic neznamená, zas takový letitý fotograf nejsem, nevěděla jsem si s tím ale vůbec rady. Objektiv držel, jak přibitý. Přilepený. Přišroubovaný chemickou kotvou. Prostě ne a ne se hnouto píď. Dokonce jsem na těle (foťáku myslím) objevila další čudlíky, o kterých jsem nevěděla. Ty ovšem s domluvením bajonetu neměly co společného. Obešla jsem celou rodinu, jestli jsem tak nešikovná nebo je chyba jinde. Vyjimečně byla chyba bohužel ne na má straně. A jelikož se zrovna na tohle nemůže silou, znáte to, když to  nejde vírou, tak to půjde silou…nezbylo než navštívit servis. Samozřejmě autorizovaný, tam to přeci budou vědět nejlépe, co s tím.

„Ale paninko, co to tam máte? To ale není originál objektiv?!! No to teda nevim, jak se na to výrobce bude koukat.“ Záměrně nepoužívám žádné názvy, nerada bych někomu uškodila, myslím, že výrobek jako takový za nic nemůže. Ovšem přístup některých lidí, nad tím si lámu hlavu někdy dost dlouho, jak je možný. Už samo oslovení „paninko!“ mi nahání husí kůži. Vždycky si vzpomenu na pracovníky, ktaří nám něco rekonstruovali, nikdy to nebylo nic moc příjemného.

Pán v servisu měl sice pravdu, že objektiv nebyl přímo od výrobce fotoaparátu, nicméně je zcela kompatibilní, přesně, jak se uvádí i v návodu.

„Ten vám určitě spadnul na zem, co?“, byla další věta, která mě donutila velmi zbystřit. Asi marně jsem se snažila vysvětlit, že se nic takového nestalo a že jsem přišla pouze s dotazem, zda a jak se to dá opravit a ne diskutovat a všem možném. Musím ale říci, že pán byl kouzelník a za chvilku se mu díly oddělily, aniž by se nějak namáhal.

Ukázalo se, že uchytávací čudlíky na bajonetu mají asi problém úplně zaskočit a proto se objektiv zadrhává a nejde sundat. Bylo mi tedy doporučeno, abych na tělo raději už nic nedávala a přišla další den, kdy bude přítomen kolega, přímo servisák, který by řekl více.

Protože jsem oslovení paninko v životě slyšela už dost často, rozhodla jsem se, že se bez toho obejdu a foťák necháme opravit přímo v hlavním servisu v sídle značky. Proč chodit ke králíčkovi, když se může rovnou ke králi. Horší přístup to snad být nemůže.

Jaký velký omyl. Vypravili jsme se tedy na kraj města, aby měl náš obrazotvor tu nejlepší péči.

V přijímací kanceláři nás přivítaly dvě slečny. Tedy přivítaly, to bych netvrdila. Spíše možná až udiveně zvedly hlavy. Vybalila jsme tedy foťák ze sáčku a novin s ftipnou poznámkou, ať se nebojí, že jsme jim nepřinesli tlačenku ke svačině. Podle mrazivě strnulého obličeje mi došlo, že to zas takový žert nebyl.

Jen na vysvětlení, foťák měl otevřené tělo, víčko na něj jsem samozřejmě nenašla, tak jsem ho dala alespoň do sáčku a pečlivě obalila, aby se na něj neprášilo a nešlo do něj přímo světlo.

Po chvíli vysvětlování, s čím tam jdeme a absolutní nereakci slečny jsem se troufale zeptala, jestli jsme správně v hlavním přijímacím servisu značky. A od té doby to začalo. Naše komunikace vázla, jak to jen šlo. Být tam sama, asi by mi připadalo, že jsem úplně blbá a vůbec nechápu, co mi slečna říká. Několikrát jsem totiž nepochopila, jak to v opravně chodí. Že se to opravuje v zahraničí, že slečna nemá vůbec ponětí, čím by to mohlo být, tudíž ani neví, v jakém rozmezí by se oprava mohla pohybovat. Její nenaladěnost stoupala stále výš, až jsem se jít zeptala, zda se jí něco nestalo. Za to jsem byla spražena skutečně ledovým pohledem.

Po mém naléhání z ní neochotně vypadlo, že to možná bude špatný bajonet. Na můj opětovný dotaz o ceně ještě více neochotně přešla k telefonu, že tedy zavolá technikovi a zeptá se. Mezí tím my předložila formulář na vyplnění, který mí v zápětí skutečně vytrhla z ruky s tím, že myslela, že je již vyplněn. Také jsme se dověděli, že oprava trvá cca dva týdny a následovala jediná pozitivní věc. S případnou opravou vyčistí v ceně i čip. Nechci slečně moc křivdit, ale kdybych na to sama nezabrousila, nevím, zda by nám to nabídla.

Technik nám přes telefon sdělil předběžně cenu, takže jsme se rozhodli že tam foták necháme a počkáme na skutečnou diagnostiku problému. „Cože, to stojí 400,- Kč???  Aha. A bylo by možné se na to podívat hned, my bychom se kolem trochu prošli a za hodinku za dvě bychom se vrátili.“ „Já jsem vám ale říkala, že se to dělá v cizině!!!“ Tak to už jsem jen bezmocně zakroužila očima, jaký že to servis taková velká značka nabízí.

Holt v cizině mají asi lepší ručičky. A ty zlaté české jsou dobré snad jen na to, aby Vás hezky nalákaly a omotaly, když ptáčka lapají. Jakmile už se jednou nachytá, není třeba přemýšlet do budoucna, že by si příště, za nějakou dobu mohl koupit stejnou značku. Není kvalita výrobku stejně důležitá jako servis a přístup lidí k zákazníkovi? Vzpomněla jsem si na dobu,kdy jsem také dělala ve službách. I když ne vždy měl člověk třeba náladu, klient a zákazník byl vždycky můj pán a snažila jsme se mu vyhovět a vysvětlit mu, co se dá dělat a najít řešení. Pak se také z nich nemálo vracelo.

S tímhle nečekaným přístupem plným neochoty, odmítavosti a pocitu, že jsem na obtíž, bych asi začala přemýšlet o tom, že další stroj bude jiné konkurenční značky. Jsem už ale bohužel po několika foťácích na svou značku zvyklá, tak se mi ji nechce měnit. Věřím ale, že žádnou opravu nebudu už nikdy potřebovat. Držte palce, ať se foťák brzo uzdraví a nemá ze servisních návštěv stejné vnitřní následky, jako já.